na Blog.cz

…Úvodem chci podotknout, že na náhody nevěřím…

Je asi půl jedenácté, ale protože se snažím bojkotovat letní čas, mám o hodinu méně, a tak tedy ještě i čas něco napsat, než půjdu spát...

Právě jsem se přecpala jakýmsi vanilkovým desertem a mám pocit, že každou chvilku půjdu zase všechno vrátit zpátky. Tak blbě už mi nebylo poměrně dlouho, ale co naplat? Blb se neponaučí...a já jsem blbá dost často…i když se tvářím chytře…

Po porodu, který proběhl před devíti měsíci, jsem se z porodnice vrátila se dvěma kily navíc, než jsem měla před těhu, ale jako zázrakem jsem se během nějaké nepostřehnutelné doby dostala na úrověň váhy, jakou jsem měla naposledy v prváku (což je asi 6 let zpět). Tolik jsem se bála, že budu po dítěti tlustá, až jsem tomu sama nemohla uvěřit. Jednoho dne jsem si stoupla na váhu (po všudypřítomných komentářích na moji "vyhublost") a s podivem jsem uzřela číslo 42. Cože??? Já mám 42 kilo??? Protočily se mi panenky, ale cosi uvnitř jásalo! No SUPER!!! Jako "zamlada"!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Na druhou stránku dny, kdy jsem padala hladem, byly poměrně časté, a tak se nebylo čemu divit…Zvykání si na nový režim, respektive život s dítětem nebyla hračka a obzvlášť, když mi moji maličkou slaďoučkou berušku "vyměnily" v porodnici po šestinedělí (kdy jsme tam byly na očkování proti TBC) za věčně řvoucího pekelníka, ze kterého jsem se div neoběsila. Šestinedělí jsem prakticky strávila doma v posteli - nějak se mi z ní moc nechtělo a navíc, hodně dlouho jsem se vlivem jizvy po nástřihu pohybovala bytem docela špatně, natož abych někde "courala". Jen jsem s malou odpočívala, spala, kojila a přebalovala. Byla sladká, neplakala, a když, hodila jsem ji do šátku a byl klid…Jak krásně mi bylo, omámená hrdým pocitem, že jsem se STALA matkou, jsem se těšila na všechny následující dny…

…a pak to začalo…

Jeli jsme autem do Náchoda, malá tu dlouhou cestu zvládala poměrně hladce. Jen jsme se dostavili do porodnice, už už mi ji brali honem oočkovat. Můžu jít s ní?? NE, NE, to nebude třeba…Odnesli mi můj malinkatý uzlíček na novorozenecké, ani jsem se nestačila vzpamatovat, a za chvíli už jsem slyšela její urputný křik…už jsem s ní byla "sžitá" - poznala jsem ji mezi řevem dalších dětí naprosto jasně a tolik mi bylo úzko…MOJE MALÁ…a já nejsem s ní!!! Měla jsem na sebe vztek, ale se zvykem hodným železné košile jsem si na sebe jen zanadávala a zoufale shledala: hold, s tím už asi nic nenadělám…čekala jsem…Se vší mateřskou hrdostí byl mezi zdmi porodnice opět AMEN…

…Za několik málo okamžiků přiklusala sestra s mokrou plínkou v ruce, ať jí dám novou. Vytasila jsem se s ní, načež jsem jí musela ukazovat, jak se to vůbec oblíká (používám látkovky). Na můj názor, že si jí mohu jít přebalit sama, jen zamumlala, že NE (nevím proč???) a běžela s plínkou zpět. Pak mi malou přinesli…Byla relativně v klidu. Dala jsem jí okamžitě nakojit a mezitím jsem si prohlížela maminy v pyžamech, jak si po chodbě vozí v postýlkách svoje čerstvě narozené drobečky…Anežka už proti nim byla veliká…alespoň mi tak připadala…A ty maličké uzlíčky působily tak posvátně…a přeci to pach nemocnice nepřebylo…HONEM PRYČ…

Byla jsem ráda, že už je to za námi, a tak jsme zase hned obratem svištěli domů. Už si nepamatuji, kdy přesně to začalo, ale vím, že od té doby jsem si najednou začala připadat jako v pekle…

…Co se to stalo s mojí holčičkou??? Trnula jsem první dny hrůzou a strachem, další pak už jen zoufalstvím, vyčerpáním a vztekem…Nejdříve jsem totiž na tento křik a pláč nebyla připravena, a tak jsem se o malou bála - až jsem si nakonec zvykla - respektive OTUPĚLA jsem...

Anežka řvala jako by jí na nože brali a pláč neustával. Nejhorší to bylo vždycky k večeru, často i dlouho do noci. Zajíkala se, rudla, brekem se až dusila a já šílela strachem, co se s ní děje. Jednou, když to opět bylo nesnesitelné a já byla s malou prakticky sama doma, jsem to už strachy nevydržela a bratr mě vezl na dětskou pohotovost. Tam neshledali nic zvláštního. Anežka se mezitím v autě trochu uklidnila, takže jsem tam spíš působila jako úzkostlivá matka neschopná si poradit se svým dítětem. Ale co to tedy bylo? Copak to je normální? Začala jsem pociťovat hněv, neboť její enormní výlevy rozhodně nepůsobily jakkoliv normálně či přirozeně, ba naopak!!! SAKRA - četla jsem KONCEPT KONTINUA!!! Měla jsem chuť vyřvat do světa - Yeguánské děti přeci takhle něšílí, tak na tom musí něco nepřirozeného být!!!! Ježily se mi vlasy…Ale těžko pochodit…s touto teorií by se mi určitě všude vysmáli, a tak jsem pomalu začala situaci "přijímat". Co jiného mi zbylo??? Anežce přeci "NIC" nebylo!!! A přes všechen vztek na svět, na sebe a nakonec i na Anežku, když už toho na mě bylo opravdu moc, jsem začala tiše trpět své soukromé domácí peklo…

Čas šel, ale s Anežkou to o moc lepší nebylo. Zatímco zpočátku (před tím) jsem se s ní hrdě procházela na nákupu, od té doby jsem supermarket viděla sotva na letáku. Vyjít ven s kočárkem??? Neexistovalo…Vyjít ven v šátku??? Také ne (a to v něm byla před očkováním tak hodná!!!), vyjít ven vůbec??? Sotva!!! Uvěznila jsem se doma a vyšla maximálně tak na zahradu, když nebylo moc vedro, a jen za zlomek chvíle. Zbytek dnů, týdnů a měsíců jsem pobývala doma mezi čtyřmi stěnami, bledá, hladová a nevyspalá a snažila jsem se zachraňovat svojí dceru i sebe před jejím pláčem (a občas i mým)…

…Našla jsem fígl…a na čas jsme za něj děkovali…respektive JÁ - protože nikdo jiný to za mě stejně nedělal - ostatní se radovali možná jen z toho, že už tolik nebrečí…Malou jsem si uvázala do šátku, sedla si před televizi a skála s ní na gymnastickém míči. Sláva!!! Nechala se uhoupat, uspat a neplakala. Byla jsem spokojená. Mohla jsem se celé dopo/odpo/ledne dívat na telku a přitom byla malá v klidu!!! Měla jsem radost…Jenže??? Čtyři programy a na každém hov**, neustále se opakující seriály "bez charakteru"…Vstát z míče? Vražda! Malá se probírá…Spánek??? Ano, dvě hodiny v kuse několikrát denně - skákání na míči se tedy pravidelně rovná šesti až osmihodinové šichtě. Pomoc? Žádná! Prarodiče v produktivním věku a tatínek (vnitřně nesmířen s otcovstvím) nezájem o jakoukoliv spolupráci v domácnosti nebo s dítětem. Záda? Bolela k uzoufání den co den (než si zvykla). Ušila jsem si na sebe bič…a byla jsem bita…dlouho mi ale trvalo, než jsem byla ochotná situaci změnit…i když jsem tušila jak… nakonec se mi to podařilo!!!

Tak sakra, nejsem pitomá!!! Jak dlouho se chci ještě takhle mučit??? Budu snad skákat, dokud malá nepůjde do školky? Proč něco neudělám? Vím přeci, co bych mohla…mohla ZKUSIT!!! Tiše jsem se přemlouvala k něčemu, co mi sice trvalo, ale nakonec jsem to zvládla. Nevím proč, ale často, i když máte klíče od své vlastní klece v kapse, zdráháte se odemknout…nakonec zámek povolil…

…Nikdo tomu nevěřil, nikdo mě nepodporoval (asi jako ve všem - u nás doma normální). Možná proto mi tak dlouho trvalo, než jsem vyzkoušela starou dobrou pomoc - HOMEOPATII. Ale dokopala jsem se k ní! Anežka dostala své první kapičky, první týden se ještě výrazně zhoršila, ale pak - jako když utne!!! Po několika měsících jsem jí přestala dávat spát do šátku a položila jí toho osudného dne do postele. U kojení během pěti minut usnula. COŽE??? Nevycházela jsem z údivu. Spala asi hodinu, a když šla potom spinkat znovu, to samé! Do dvou minut tuhá! Žasla jsem!... Poslední mříže této klece se rozpadly…a míč, jakoby na počest, během jedné noci samovolně ušel…

Neholedbám se, že to od té doby to bylo takové pořád - to ani zdaleka! S usínáním má Anežka stále celkem problém (trvá jí to dlouho), ale ten den fakt spala krásně a od té doby už jsem jí neuložila jinam, než do postele. Míč asi také vážně reagoval na homeopatii, protože najednou už "nefungoval". Během několika hodin po tom, co jsme ho ušlý nafoukli, zase ucházel, až nešel skákat, přestože se nikde neprokázala žádná vada ani dírka!!!! A extrémní a častý pláč utichl…před spaním, po spaní, kdykoliv mezi tím ticho!!! Ne, že by malá přestala plakat úplně - když jí něco vadilo, dala nám všem okamžitě najevo svoje názory ­- ale stal se z ní úplně jiný človíček a ze mě tím pádem také…Teď už spolu zase chodíme nakupovat, chodíme ven, do lesa, do města, kamkoliv, a už se nemusím bát, že by mě někdo podezíral z toho, že svoje dítě týrámJ…Je sladká, milá a objevuje svět…rozkvetla a já s ní…Jen v koutku mé mysli hlodá červík pochybností, jestli to peklo bylo opravdu nutné, a jestli jsme se společně nepřipravily o kupu jiných krásných chvil jen proto, že tenkrát…

…Jak říkám - na náhody už NEVĚŘÍM!!!...

Jedny z nejvíce ponižujících chvil se konaly každé ráno - VIZITA! Dvakrát jsem zažila tzv. malou a ten třetí den se konala VELKÁ! Je to normální, ale je to síla. Alespoň na mojí psychiku (ale věřím, že to musí lomcovat snad téměř s každou…). Ty první jsem tak nějak bez problémů zvládla - chodila se na nás po ránu vždycky dívat jedna sestra a jedna doktorka. Ale když jsem před sebou uviděla asi deset doktorů a všichni CHLAPI(!!!), jak mě pozorují "tam dole" - málem jsem se z toho po jejich odchodu rozbrečelaL…Ještě teď, když si na to vzpomenu, chce se mi zvracet…Jaký pocit potupy, hnusoby, ponížení. I když jich denně prohlédnou desítky a za život tisíce, jaký to má smysl? Chodit nám je očumovat v houfu? Samopal!!! Proč by nemohli chodit jako každé ráno jen dvě osoby? Také to není nic moc, ale když už to "musí" být, je to alespoň diskrétnější. Vypravit se jednou, dvakrát týdně "na procházku" a obhlédnout si nás jako svoje ovečky, tak jsem si připadala…kráva na jatkách…

Musím se trochu vzpamatovat - NE - už na to nechci myslet, a tak PRYČ s tím!!!! Pokračujeme…

Po ranní vizitě chodila dětská doktorka a sestry obhlížet miminka. Co mi bylo proti chuti, byl fakt, že ty maličké uzlíčky budily ve chvíli, kdy se jim chtělo spinkat! Musely jsme je vysvléct, nechat prohlédnout, zvážit. Vážení, stolici a moč miminka - jejich četnost - jsme musely každý den zapisovat na papírek. Díky bohu malá dobře přibírala - nejlépe na pokoji - a byla mooc hodná. Neslyšela jsem jí skoro prakticky plakat! Jen když měla hlad, tak kníkla. Paní doktorka byla díky bohu velice sympatická, starší obtloustlejší paní. Probírala se mnou očkování proti TBC - v porodním plánu jsem totiž měla požadavek na odklad do 6. týdne. Patrně jediná na pokoji. Díky bohu na mě alespoň v tomhle nijak netlačila, jen se přesvědčila, zda-li to tak opravdu chci, a pak se se mnou jen domluvila na tom, abych se včas ozvala a přijela si na něj s malou na konci šestinedělí.

Jinak miminka tam byla "obtěžována" docela často. Na odběr krve z patičky jsem Anežku doprovázela a nebylo to nic pěkného. Braly jí krev nakonec z prstíčku a dost dlouho jí z ní vymačkávaly - samozřejmě, že se to neobešlo bez jejího usilovného pláče. Pak šla na odběr ještě jednou (test bilirubinu) a já opět s ní. Jedna sestra se mě "z legrace" ironicky ptala, jestli si to rovnou nechci píchnout sama. Kdybych byla víc od rány, tak jí pošlu někam, ale já jen jako obvykle mlčela a nekomentovala to. Chtěla jsem mít přehled, co malé dělají a chtěla jsem být při ní a držet jí za ručičku. Že si tam jiné děti odnášely z pokojů bez mamin, to je mi jedno! Být s Anežkou bylo moje právo…

Jídlo - hnus! Fakt, nemohu to nazvat jinak. Nehledě na to, že to bylo naprosto nepoživatelné (na tom jsme se shodly všechny), o zdravé poporodní stravě už tuplem nemohla být řeč. Ke snídani a večeři pravidelně bílé rohlíky, ke svačině chleba a k tomu nějaká pomazánka (máslo, paštika, džem či taveňák). Oběd horší než ve školní jídelně - snad jen polévky ušly. Jednou zemlbába, podruhé těstoviny (po tom jsme se všichni doslova málem poblily, jak byly nepoživatelné) a do třetice maso s rýží. Klasika, ale alespoň jediné, co se dalo trochu sníst. Prostě katastrofa, víc radši nic…

Jeden den nás všechny nahnaly na jeden pokoj, ten největší, co byl, a dostaly jsme přednášku o miminech. Pak nás také sestra "učila" koupat miminka - nejdříve ve třech, potom s každou zvlášť. Upřímně řečeno, i z toho jsem byla mírně vykolejená, protože Anežka, do té doby skoro potichu, z její techniky evidentně nadšená nebyla a řvala jako tur! Díky bohu jsem si to pak dělala po svém a od té doby už ve vodě nikdy neplakala. Ale jak je tam ta sestra všechny drhla a myla, neskutečně křičely. S jednou výjimkou všechny. Trochu podivné mi bylo, že se musela "učit" mýt miminko i paní, co už jedno dítě doma měla…

Nad vodou mě denně držely přítelovi téměr celodenní návštěvy - jako psychická opora mi byl hodně potřebný. Asi dvakrát se na mě byli na chvíli podívat i naši, jednou s sebou vzali i bráchu a jeho slečnu. Šok ale pro mě představovala přítelova návštěva- správně "jeho", protože být to na mě, nikdy bych o něco takového ani v nejmenším nestála!. Jeho nejlepší kamarád byl šíleně zvědavý na malou, a tak se s přítelkyní vydal na cestu do Náchoda. To jsem se dozvěděla až teprve ve chvíli, kdy už byli skoro před porodnicí, takže bylo podle Standy "nemyslitelné" poslat je s nepořízenou zpátky! Původně měli přijet jen asi tři lidi, jak mi přítel tvrdil, takže jsem, ač nerada svolila, nakonec se jich ale na chodbě vyklubalo zhruba sedm! Umíte si představit dva dny po porodu plnou chodbu dvacetiletých cizích kámošů vaší drahé polovičky, které jste v životě neviděli, jak Vám okukují "čerstvé" miminko a Vás, v noční košili, sotva chodící, sotva sedící a "rozmačkanou"? V tu chvíli jsem v sobě dusila zlost. Přála jsem si klid, odpočívat, nasávat krásu toho maličkého stvoření a místo toho jsem v pyžamu přešlapovala na chodbě mezi bandou "cizinců", neboť jsem nebyla zrovna po chuti, nechat je tam všechny s malou o samotě. Toto bych též ze seznamu zážitků vyškrtla…

Domů jsem po těch třech dnech těšila víc než ze čtrnáctidenního tábora! Ráno se to maličko zkomplikovalo, neboť Anežka podstatně zežloutla - braly jí krev na hladinu bilirubinu, a to se nakonec díky bohu ukázalo v normě, takže nás odpoledne pustili. Byla jsem neskutečně šťastná, protože mi fakt, že bych tam měla pobývat déle, tajně vehnal slzy do očí. Plakala i jedna spolubydlící, když musela pobyt s miminkem kvůli žloutence o několik dní protáhnout. Nedivím se!!! To jsou ty předčasně stříhané pupečníky…

Cestou z porodnice jsem byla lehce nervózní. Vytáčelo mě, že s třídenním miminkem a sešitou hrází, která mi prakticky bránila dělat víc než pěticentimetrové kroky, jsem musela ještě do jiné nemocnice na RTG kyčlí, museli jsme to hledat, apod. Radši bych už doma ležela v posteli…

Pokud bych to měla shrnout, byly to asi nejdelší tři dny v mém životě. Celé jsem je proležela s maličkou v posteli - občas jsem jí dala do postýlky a četla si knížky od J. Hofhanzlové, sem tam nějaké to doktorské či rodinné "vyrušení" a večer sprcha. Nemohu říct, že bych zažila něco hororového a vlastně by mi mohla spousta mamin relativně závidět, neboť si všechno prožily mnohem horší a nad mými řádky jen kroutí hlavou - na co si já, hloupá, stěžuji! Ale na druhou stránku - chtěla jsem rodit doma (asi ne dostatečně) a měla jsem v hlavě vidinu krásného intimního zážitku, který se však v porodnici změnil v cosi veřejného a podřízeného. Na jednu stranu rozumím potřebě řádu na poporodním, podle něhož se jede, neboť individualita je v tak velkém počtu "pacientek" těžko realizovatelná. Mnoho věcí by však šlo jistě zlepšit i tak. Co mě nejvíc ze všeho rozhořčilo, byl ihned přestřižený pupečník, přestože to nebylo nutné, tzn. nerespektování mého porodního plánu, z něhož si PA vybrala jen to, co se jí líbilo, a zbytek ignorovala. Nejen v tom, ale i jiných bodech. A mohu s jistotou říct, že nebyly nikterak ojedinělé či výstřední…zase na druhou stranu - lišit se to může případ od případu, dle PA nebo autority matky. Já jsem možná autoritu nebudila žádnou, a tak se nemuseli tolik namáhat - dala jsem se "ochcat".

Přestože mé zážitky z porodnice nebyly "otřesné", ještě více mne to ujistilo v tom, že další dítko chci přivést na svět doma (bude-li vše probíhat fyziologicky). Ráda bych prožila první dny s miminkem v klidu, bez vyrušujícího okolí, návštěv, jež mě znervózňovaly, sester, jež diktovaly co, kdy a jak, apod. Celé šestinedělí jsem prakticky strávila v posteli a sžívala se s malou, kojila, přebalovala, spala. Malá byla hodná a neskutečně sladká. Plakala prakticky jen ve chvíli, kdy chtěla jíst.

Abych to nějak zakončila - dívám se teď denně na svojí malou holčičku a v duchu jí celou tu dobu děkuji, že si vybrala právě nás jako svoje rodiče, právě mě jako svojí maminku, a že mi neustále nastavuje svou tvář jako zrcadlo mne samé a učí mě postarat se o ni, respektive o sebe! Neustále mě překvapuje, rozveseluje a dojímá. Jak přibývá čas, je stále schopnější a "lidštější". Denně se učí něco nového. Sice se mi občas zasteskne, že ten čas tak šíleně letí a můj maličký 2660 gramů vážící uzlíček se proměnil v devítikilového kojence s vlastní představou o světě, ale zase je na tom krásné právě to, jak se vyvíjí a zdokonaluje ve svých dovednostech.

Podle všech tabulek jsem jako prvorodička čekala zhruba šesti až dvanáctihodinový porod, nakonec to však bylo tak rychlé, že mi to neskutečně uteklo a od té doby to všechno letí až do dnes. Kdo ví, zda-li pak na to "tenkrát" neměl vliv lněný odvar, maliníkový čaj a kořeněný nápoj(?)…Uzavírám tak nakonec svou kapitolu prvního porodu a celkem se už těším i na ten další, jenž je ovšem zatím ještě chvíli v nedohlednu…přála bych si mít dětí víc a porod je i přes to všechno prostě den D, ať už proběhne jakkoliv. Dokud si ho budu pamatovat, budu na něj v dobrém vzpomínat - ten den totiž, 10. července 2008, přišla na svět moje první dcera a to je nejdůležitější!!!!!

Před devíti dny to bylo devět měsíců. Malý, vlastně už dost velký a těžký uzlíček mojí radosti dříme u mě v posteli a já jen každým dnem žasnu nad jedinečností těchto okamžiků. Jak těžko uchopitelné jsou. Jako našlehané mráčky na obloze, jen se nechají unášet časem a plynou dál a dál... Snažím se pozorovat všechno dění, které má malá na svém denním pořádku, neboť vím, že čas tak strašně letí…

…Ano, strašně…protože tak dlouho jsem se chystala sepsat svůj porodní zážitek, až jsem se k tomu nedostala…až teď…muselo to obsáhnout drobné úpravy v bytě, ale díky za ně. Počítač je na trvalo přemístěn do kuchyně a v ložnici už po večerech nezáří umělé elektromagnetické pole na prcka…lepší pozdě, nežli nikdy. A já teď můžu po večerech, když malá spinká, zase psát, a psát a psát, až se ze mě bude kouřitJ, budu-li chtít, aniž bych se obávala, že jí třískáním do klávesnice vzbudím…

Tak jak to vlastně bylo? Možná bych to nikdy nesepsala, ale že jsem byla rozhodnutá to udělat, dodělávám resty. Protože to, co člověku ustavičně leží v hlavě a co se mu vrací zpět, je nějakým způsobem nedokončené. A tak tedy i můj porod zůstal otevřen a nedokončen - prostě tím, že jsem ho ze sebe ještě "nevytěsnila". Teď k tomu mám příležitost…jen abych si to ale vlastně ještě vůbec pamatovala…

Vím, že dny kolem termínu byly naplněné nervozitou, neboť můj doktor na mě uhodil s tím, že neporodím-li co nejdřív, budu muset na císaře kvůli úzké pánvi. Nebudu popírat své zděšení, svůj žal a pocit bezmoci, probrečený celý den jen proto, že pan doktor, "v zájmu mého dobra" přináší chvíli před oním slavným dnem do mého života pořádnou dávku pepře. A tak, místo abych se ztišila, zklidnila a připravovala se na naše brzké shledání s miminkem, nervózně jsem přešlapovala po domě a sázela na různé babské recepty, jež by můj porod "zachránily". Vydala jsem se do města a nakoupila vše potřebné - skořici, zázvor, sporýše, hřebíček a ricínový olej jako poslední záchranu. Tančila jsem, snažila se "popohnat" dítko přirozenými prostaglandiny a popíjela kořeněný nápoj. Dva dny před nástupem do porodnice (vybrala jsem si na doporučení okolí Náchod), jsem v ní byla na CTG a dopplerech. Pak jsme jeli znovu domů a já čekala, co se bude dít dál…

V pátek jsem měla jít na indukci, ve čtvrtek ráno jsem se ale cítila nějak divně. Jako obvykle jsem se vzbudila a šla dolů k našim na snídani, jenomže jsem byla celá nervózní a připadalo mi, že se něco děje. A vážně - dělo! Jen jsem doběhla po schodech zase zpátky nahoru, cosi mi orosilo nohu. Znervózněla jsem - bylo mi trapně, ale nemohla jsem jinak - musela jsem to někomu říct! (Jak já se nerada s něčím podobným někomu svěřuju - stále s tím mám problém, i když je to vlastně normální…). Je to tady…První na ráně byl přítel. Žvatlala jsem na něj něco v tom smyslu, ať rychle zaběhne pro mamku, a on nechápal. Semlelo se to všechno tak rychle…jakmile se vlastně přišlo na to, že mi opravdu rupla voda, všichni kolem mě začali bláznit! Proboha - jen to ne! Popadala jsem se kvůli nim za hlavu. Přítel zbledl jako stěna a začal pobíhat po pokoji, házejíce si do tašky věci. Naši to samé. Jen já jsem nechápala, co se jako děje? Co to dělají? Já mám přeci rodit doma!!! Kroutila jsem hlavou - s tím však evidentně nikdo kromě mě nepočítal, i když jsem to omílala pořád dokola několik posledních týdnů před porodem. Vzala jsem do ruky telefon a vytočila číslo na dulu. Na druhém konci - ticho. Měla vypnuto. No to snad ne! Ale jo…zkoušela jsem to ještě několikrát a pokaždé se stejným výsledkem. Mezi tím jsem pomalu přihazovala do napůl připravené tašky poslední drobnosti. Tak já asi fakt pojedu do porodnice…

Porodní asistentce do Prahy už mi zavolat "nedovolili", byla to přeci jen dálka a neměl by mě mezitím, než přijede, kdo "hlídat". Naše by to nejspíš porazilo, tak jsem se tedy ztotožnila s jejich plánem, a laxně balila dál. Nenechali mě to ale dělat v klidu! Nikam jsem nespěchala, chtěla jsem hlavně mít všechno, na nic nezapomenout a bez stresu se připravit. Měla jsem dobrou náladu a neobvykle jasnou mysl. Když však na mě zezdola po hodině volala mamka, jestli už jdu, a já byla teprve v polovině, málem jí trefil šlak a mě z ní! Sakra, co se mi do toho pořád tak vehementně plete? Rodí snad ona? Vím, že dorazíme včas. Nepanikařila jsem, za to okolí už ze mě bylo značně na nervy. Nakonec mě do auta přeci jen dostali a mohlo se vyrazit. Neustále tekoucí plodová voda mi byla silně nepříjemná - přidala jsem si celou cestu jako v rybníku, popíjela jsem stále ještě svůj kořeněný nápoj a usmívala se - bylo mi dobře!

Po zhruba třičtvrtěhodince cesty jsme dorazili na místo. Naši mě, přítele a zavazadla vyhodili před porodnicí a odjeli na chalupu, kterou máme shodou okolností blízko Náchoda. Tam se rozhodli pobývat do doby, než mě zase pustí domů. Vyjeli jsme s přítelem výtahem do posledního patra a pak ještě vyšlapali pár schodů k příjmacím dvěřím. Zazvonili jsme. Dveře přišla otevřít postarší blondýna a hned se nás ujala. Mě odvedla na porodní sál, kde jsem vyfasovala dlouhý bílý tvrdý polootrhaný mundůr a měla jsem se do něho navléknout. Těžce se mi to i píše, natož bych o tom měla mluvit, ale hold, je to realita - vložku jsem musela prsknout tam na takovej tácek všem na odiv. Udělalo se mi psychicky nevolno a nejradši bych se do země propadla. Potupa…člověk si říká - musí to být, mají to tam denně, ale pro člověka samotného je to ponižující a trapné. Tak jsem tady. Pomyslela jsem si zoufale…

K mému překvapení, první co jsem po příchodu na sál uviděla, byla "MOJE" dula! Někde vedle ní se v bolestech plížila jiná rodička, která mi jí "ukradla", s přítelem, napojená na kapačku. To jsem ale vnímala jen okrajově, přicházeli ke mně z boku, zepředu mě zdravila dula, a z druhé strany už na mě zase blekotala porodní asistentka (PA). Jiná PA, jen co spatřila, že se druhý pár někam sune z porodního sálu, hned je zase slovně tlačila zpátky. Protočila jsem v duchu očima. Ach jo, tak jsem tady. Myslela jsem, že mě lupnou na sál, jak se holedbají v informačním letáčku, a tam pobudu celou první dobu porodní, ale nejspíš jsem se spletla, protože mi řekli, že pro mě nemají místo a šoupli mě na normální pokoj, kde mi připravili postel a donesli všechny věci. Tam už se mnou byl i přítel a po zabydlení nás nechali o samotě. V další příhodné chvilce jsme pak PA poslali po sestřičce porodní plán. Uf, a jsme tady…

Začaly na mě slabě přicházet bolesti. Jen mě tak lehce šimralo v podbřišku, jako bych to měla dostat. Poprosila jsem přítele, aby si vzal hodinky a měřil, jak jsou bolesti pravidelné. K mému překvapení nastupovaly poměrně rychle a nabíraly na intenzitě. Také se čím dál rychleji zkracovaly. Přišla "moje" PA a přinesla s sebou pásy. Ach jo…napojila mě a na dlouhou dobu uvěznila mé břicho do gumy. Omrkla situaci zevnitř, pak zase odešla. Sice se snažila mluvit na mě mile, ale od pohledu mi na ní něco nesedělo. Jakási nadřazenost a ironie v tónu v pozadí. Necítila jsem se z ní nadšená. Došlo mi, že mě bude právě ona tím vším provázet…Porodní plán nekomentovala. Jestli to bylo dobře nebo špatně, to nevím - jak v čem. Nikdo na mě sice nic moc nechtěl, ale zase jakoby jim byl nějaký plán docela jedno. Po celou dobu porodu totiž vždycky mluvily jen o několika krocích, které jsem měla zapsané, a ten zbytek pro ně neexistoval. Šmitec. Přítel měl za úkol držet mě za ruku. Nejdřív jsem mu ji jen tak lehce tiskla, ke konci už jsem ho bolestí snad i kousala. Neměla jsem kam svojí bolest směrovat, a tak to odnesl ON. Celou první dobu porodní jsem tedy trávila v onom pokoji na posteli a skučela, nakonec až řvala bolestí. Přesně jako ty šílené ženské ve filmech. Podstatnou část z toho jsem trávila s pásem na břiše, a když mi ho pak sundali a dovolili mi, abych se konečně pohybovala, nešlo to. Byla jsem úplně stažená bolestí. Ale ne přímo tou, co provázela stahy. Bylo to ještě něco jiného. Ač bych to do sebe neřekla, verbálně jsem se projevila co proto, za to tělo bylo úplně ochromené a zablokované. Nemohla jsem se pohnout, udělat ani krok. A slézt z postele? NIKDY! Neuměla jsem si to představit. Jen mě pak přítel odvlekl do sprchy a tam jsem chvíli pobyla. Nemohla jsem však stát, musela jsem si sednout na studenou zem. Abych pravdu řekla, tyhle všechny okamžiky jsem vnímala jen matně. Prožívala jsem úporné bolesti, a když už jsem si myslela, že nemohou být větší, stále zesilovaly, jedna po druhé. Řvala jsem jako při mučení. Ale snad ne ani tolik bolestí, i když se snášela jen velice špatně, jako spíš z neschopnosti si s ní poradit jiným způsobem. Mezi tím jsem byla jako zfetovaná, úplně v transu. To, co se kolem mě dělo, jsem vnímala na půl oka. PA přinesla klystýr a lupla mi ho. Zfetovaná přirozenými hormony jsem ani neprotestovala. Měla jsem "to" vydržet aspoň čtvrt hodiny, ale letěla jsem hned. Asi můj jediný dobrovolný pohyb od začátku porodu do konce. Několikrát mě prohlížela, přestože jsem měla v porodním plánu jasně napsáno, aby se mnou všechny prohlídky konzultovala, bez ptaní do mě lezla, jako do krámu. Nebyla jsem schopná odporovat. Byla jsem mimo. Ale z dění kolem jsem jasně vnímala, že to postupuje rychle. Cítila jsem to. Nakonec se mě rozhodli odvléct na porodní sál. Přes chodbu plnou lidí! Orosil mě pot. A navíc - neuměla jsem si tu chůzi vůbec představit! Pár kroků pro mě bylo jako míle, jak jsem byla stažená. Dívala jsem se do země, jinak bych se asi složila. Přítele mi odvlekli pryč, aby se převlékl a já osaměla. Jak hrozný to byl pocit těch několik minut bez něho! Možná deset?! Ale připadalo mi to jako věčnost! PA mě "odhodila" na sál - ukázala mi, do kterých futer mám vlézt a někam odběhla, ať si prý třeba skáču na balónu. Tak jsem to, já bláhová blbá, chtěla zkusit. Jenomže moje mrňavost, s tou se jaksi nepočítalo a já blbě odhadla situaci. Než jsem na přefouknutý tvrdý míč "vylezla", podsmekl se mi a málem jsem se u toho rozplácla na zem! Zděsilo mě to. Důsledek mohl být fatální! Oklepala jsem se hrůzou a sedla si na studenou zem. Vážně jsem nebyla ani schopná stát. Bylo mi lépe. Přišla nějaká sestra či PA a dala pode mě pěnovou podložku. K nějakému účelu tam asi ty podložky byly, ale záhy přišla moje PA a strašně se divila, cože to tam dělám. No hold, asi sice byly k použití, ale ne pro mě. To se mé porodní asistentce nelíbilo a strkala mě hned na křeslo (sluníčkové, ale pořád to bylo křeslo…), odkud už jsem se prakticky do konce nehnula. Nemohla jsem na něj ani vylézt, bylo na mě moc vysoké. Nohy mi pak ani nešly zapřít, protože jsem na ty bočnice prostě nohama ve vhodném úhlu nedosáhla! Tak jsem se tam zapírala tak, jak to šlo. Chtěla jsem zvednout opěrku do sedu. Zvedala se tedy vzhůru a já chtěla víc a víc, pořád mi to nepřišlo tak akorát - PA se to ale zase zdálo moc! Mít po ruce tupý předmět, hodím ho po ní! Vím, že po mě pořád něco chtěla, ale už ani nevím co. Byla jsem v transu a šíleně se mi nechtělo odpovídat na její otázky!!! Přirozené hormony fungovaly opravdu fest! Díky bohu, že do mě nešili žádnou chemii. Ale asi by to asi ani nestihli. Dostala jsem nabídku na vanu, ale než ji stačila PA napustit, usoudila, že už bychom jí stejně nestihli - byla jsem otevřená na 7cm. Sled událostí jde tak trochu mimo mě, ale vím, že v jednu chvíli jsem měla šílené nutkání tlačit, ale měla jsem to zakázané. Nic horšího než zadržovat ten šílený tlak směřující kupředu, zatímco já musela jít proti němu, jsem snad nezažila. Ani ty porodní bolesti byly tak strašné. Asi to bylo nutné, ale prožívala jsem to těžce. PA běžela pro doktora. Ten se dostavil rychle. PA mě pobízela, abych tlačila, co mi síly stačí. Co jsem ale asi dělala? Víc už to nešlo!!! Pokřikovala na mě jako na fotbale a já jí opět měla chuť něčím zneškodnit. "Zase jedna, co nechce nástřih." Mrkla na doktora, který přímo zoufale zakoulel očima a vzdychl. Další objekt, co bych zneškodnila! Z jeho výrazu jsem intuitivně vycítila jeho myšlenky: No a co jako tu mám jinak dělat? Prosil, prosil a prosil, respektive, PA za něj škemrala, abych se slitovala a dovolila mu vzít na mě nůžky. Bude to dřív! Chlácholil mě. Když se zeptala poněkolikáté znovu, jen jsem kývla (abych měla už konečně klid, ale ne od porodu - od NICH!) a nestačila jsem se divit, jaký nastal frmol!

PA mi bez otázek skočila na břicho. Prostřelila bych jí hlavu. Co si to dovoluje? Nestačila jsem zírat! Ani mě neupozornila! Střih! Vymáčkla ze mě dítě - letělo ven. Věděla jsem, že je na světě. Mám to za sebou. První myšlenku si však pamatuji jasně. Nebylo to ani nadšení, ani otázky, copak to asi je, ale jedna věta, co mi z ní v mysli dodnes: tak to bych doma zvládla taky. Ne-li líp. Přesně to mi běželo spontánně hlavou ve chvíli, kdy se mé dítě poprvé nadechovalo pozemského kyslíku. Než jsem stačila zareagovat a vzpamatovat se, slyšela jsem, jak pobízejí přítele, aby přestřihl pupeční šňůru. NE, NE! Plakala moje duše. DOTEPAT!!!!!! Bortila se na prach. Bylo šmiknuto. "Jen Vám tu píchnu jednu včeličku, aby rychleji vyšla placenta, ano?" Další podpásovka z boku. Cože? Znovu jsem nestíhala reagovat na všechno, co se dělo kolem mě. Byla to vteřina. Nečekala na odpověď. Bodla mi jehlu do ruky. Copak můj porodní plán neexistuje? Všechno tohle jsem přeci chtěla jinak! Podali mi dítě. Dívala jsem se mu do očí. Moje dcera! Ten pohled kéž bych nikdy nezapomněla - mám ho před očima stále. Její temné, ale jasné oči - tak vznešený pohled…Musíme jí umýt a zahřát, aby neprochladla. Další hlas z boku. Kolem mě bylo najednou lidí jako v čekárně. "Ale přikrýt jí můžete i na mě!" hlesla jsem, ale nikdo jakoby mě neslyšel. Nesou mou dceru pryč! JDI S NÍ! JDI S NÍ! Pobízela jsem omráčeného přítele. Šel. Slyšela jsem z dálky její pláč. Hlavně, že jsem měla v plánu, aby mi ji nechali na břiše a při jeho konzultaci pár dní předem nic nenamítali. Osušku mohli dát i na ni. Vždyť co je víc, než lidské teplo její vlastní mámy? Zase mě naštvali. Ale ulevilo se mi. Měla jsem to za sebou. Jen mezi nohama mi šramotil doktor. Tak si stříhnul. Zašívej si, zašívej. Poranil jsi mě na celý život…

Malá byla díky bohu zase brzy u mě, ale už to nebylo takové jako v té první minutě, ne tak krásné, pocitově zcela odlišné, i když prodleva byla jen několikaminutová. O ty nejhezčí chvilky mě připravili. Cítila jsem ten rozdíl, ale nevěděla jsem, v čem spočívá. Přesto jsem se to snažila si užít. Malá se hned přisála a za celé dvě hodiny, co jsme na sále my tři nerušeně pobývali, se nepustila. Anežka. Dítě. Moje dítě. Už je na světě…

Po příjemném oddechovém čase, kdy se mi opět nechtělo vůbec hnout, jsem musela opustit křeslo a přesunout se na pokoj. Žádala jsem nadstandard, abychom mohli být po celou dobu všichni tři spolu, ale místo toho mě šoupli rovnou na troják! Málem se mi udělalo zle, když jsem se to dozvěděla. Sociální fobií nakažená duše se otřásla v základech. Tak nejen, že nebudeme moct být spolu, protože nadstandardy jsou plně obsazené (chtějí na ně přes vysokou cenu takřka všichni, takže dostat se tam chce vážně dávku štěstí), ale dokonce budu na pokoji hned ve třech! POMOC!!! Vrátilo se mi vědomí a hoodně bolelo. Zjistila jsem, že po nástřihu nemohu chodit. Respektive, jen se šoupat hlemýždím tempem kupředu. Aha, tak tohle je to peklo nástřihu, které mě teď čekalo…už vím, co to znamená…procitla jsem…Díky, doktore!

Alespoň mi dali postel v rohu místnosti, naproti těm dalším dvěma, takže jsem si připadala alespoň mírně separovaná od ostatních. Na další ležela jiná maminka. Dítko měla asi druhý třetí den na světě. Díky bohu byla milá. Díky bohu byly milé všechny, co se tam za můj pobyt vystřídaly. Byly tři. Díky bohu to tak hrozné nebylo. Bála jsem se zbytečně. Jako vždy. Ale na klidu mi to moc nepřidalo…

Anežku jsem si přivezla v postýlce hnedka s sebou. Jen co jsem slezla z křesla, už na mě čekala připravená a oblečená ve vozíčku. Proto mě trochu překvapovalo, když to u jiných maminek takhle nebylo. Přišly samy a dítě nikde?! Nechápala jsem…Klidně ho nechaly kdesi v dálce…zešílela bych…

Protože už byl večer, přítel musel odjet domů, respektive na chalupu. Rozloučili jsme se s tím, že přijede hned druhý den zase za námi. Bylo mi úzko, ale musela jsem to přežít. To nejhorší snad bylo za mnou…

Večer se za mnou ještě byla podívat dula. Ležela jsem už v klidu a tichu v posteli a odpočívala, ale spát nešlo. Popovídaly jsme si několik minut, popřála mi všechno nejlepší, a pak zase musela jít. Zvládla jsem to. Zvládla jsem to i bez ní, ale být u porodu ONA, mohlo to být ještě lepší…věděla jsem ale, že ta druhá paní ji potřebovala mnohem víc, a tak jsem to přijala. Porod měla dlouhý, vleklý, přišla den přede mnou a porodila až dobu po mě. Bez zášti jsem jí "svou dulu" v mysli věnovala. Neuměla bych si tak dlouhý porod představit…muselo to být strašně vysilující…bylo to za mnou a bylo mi dobře. Celou noc jsem se dívala na Anežku…

A tímto bych mohla skončit a tuto otevřenou kapitolu konečně uzavřít. Protože však s porodem úzce souvisí i pobyt v porodnici, budu pokračovat. Brala jsem to totiž všechno v jednom a bez dalších vět by moje psaní nebylo úplné. Tak tedy - pokračujeme…

Takže jsem převelice naštvaná, protože jsem se ve WORDU neuvěřitelně dlouho sepisovala se svým porodní příběhem a když se ho sem chystám zveřejnit, tak zjistím, že mi do blogu nejsou články z wordu překopírovat!!! Jakto? Dřív to vždycky šlo! Takže se už mého psaní nejspíš nikdo nikdy nedočká, neboť nemám na tohleto čas, grrrrrrrrrrrr..............prostě, ať se snažim jak se snažim už několikátý den, NEJDE TO. A přepisovat to rozhodně nebudu!!! Pokusim se s tim něco udělat, ale tolik mě to vytočilo, že se z toho teď budu pár dní sbírat....tolik času jsem nad tim po večerech proseděla, a že ho mám pro sebe opravdu málo, a ani se mi to nevyplatilo!!!! Ku**a....